01. 01. 2024
Jaká je ideální skladba podlahy pro podlahové topení?
Podlahové topení se stává stále oblíbenějším řešením v moderních domácnostech díky jeho efektivitě…
Provedení nosné podlahové vrstvy, anhydritového nebo cementového potěru, doporučujeme vždy svěřit odborné realizační firmě. A to hlavně z důvodu dostatečných zkušeností s nastavením výšek a dosažení dokonalé roviny. Tedy proto, aby nebylo potřeba dalšího vyrovnávání, které je nákladnější než provedení samotného potěru. Přípravu podkladu pod potěry však může stavebník zvládnout i sám. Jak se co pokládá, řeže nebo lepí, má většina kutilů nastudováno. S Danielem Šmídem, specialistou na podlahové materiály ze společnosti CEMEX, dnes projdeme požadované vlastnosti podkladu.
Pečlivou přípravou a dodržením níže uvedených požadavků lze zajistit, že výsledný podlahový potěr bude rovnoměrně „podepřen“ a nebude namáhán nerovnoměrnými pohyby podkladu při stlačení nebo sednutí při následném zatížení, např. zařízením domácnosti.
1. Výšková kontrola
Zahrnuje zjištění rozsahu nerovností a spádu podkladové konstrukce. Tato kontrola je výchozím bodem pro určení vhodné technologie vyrovnání podlahy – využití sypané směsi, deskových materiálů nebo lité vyrovnávací hmoty. „Je velký rozdíl v tom, jestli potřebujeme řešit nerovnost v rozsahu 10 nebo 80 mm a zdali jde o spád nebo nerovnost lokální,“ připomíná Daniel Šmíd, specialista na podlahové materiály ze společnosti CEMEX.
2. Tepelně izolační a vyrovnávací vrstva
„Vyrovnávat podklad až pomocí potěru není vhodné, měl by být vždy v co nejkonstantnější tloušťce,“ upozorňuje Daniel Šmíd a doplňuje: „Na tepelně nebo zvukově izolační vrstvy nejsou kladeny tak vysoké nároky, proto je vhodné použít je zároveň jako vyrovnávací vrstvu. Požadavkem je, aby tato vrstva vytvořila vodorovnou rovinu a aby potěr byl realizován v konstantní tloušťce/profilu.“
Lokální nerovnosti podkladní konstrukce o rozsahu cca 2- 3 cm se nejčastěji řeší podsypáním pískem. Nevýhodou tohoto řešení je migrace písku při vibracích spojených například s blízkou autodopravou. V tomto případě je vhodné písek míchat s cementem.
Velké nerovnosti, především při dorovnávání spádu podlahy, lze řešit pomocí deskové izolace z polystyrénových desek při kombinaci různých tloušťek. Deskový materiál je však nutné seskládat tak, aby nevznikly výškové skoky vytvářející v potěru oslabení přesahující 20 % jeho celkové tloušťky.
Vyrovnávání výškových úrovní
Pod tepelně izolačními deskami by neměly zůstávat nevyplněné dutiny. Existence dutin se může projevit zejména vznikem nerovností potěru, případně prasklin v potěru po zatížení. Obdobný problém přináší vyrovnání různých výškových úrovní. Desková izolace vykazuje odlišné stlačení v tloušťce 40 mm a odlišné v tloušťce 100 mm. Nerovnoměrné sednutí následně způsobuje zlomení potěru. Vhodnou variantou, která vyrovnávání celkově usnadní, je použití moderních litých vyrovnávacích směsí, tzv. pěnobetonů, které vytváří rovnoměrný a nestlačitelný podklad bez závislosti na nerovnostech podkladu, nebo objemu podlahových rozvodů. CEMEX vyrábí na českém trhu pěnobeton pod názvem Poroflow.
Pěnobetony
Pěnobeton slouží také ke stabilnímu vyplňování meziklenebních prostor, zejména jako náhrada stávajících sypkých směsí nebo při vyrovnávání podkladů po odstranění podlahových krytin. Jde o řešení mimořádně rychlé, čisté a bezodpadové, přitom velmi spolehlivé. Pěnobeton má navíc velmi dobré tepelně izolační vlastnosti (λ = 0,069 W/m.K). Na rozdíl od polystyrenu je pochozí a minimálně tak omezuje provoz na stavbě.
Pozor na dodatečné sedání
Zásadní vliv na dodatečné sedání má kvalita a pevnostní třída zvoleného polystyrenu. Sednutí velkých vrstev izolace u pasivních domů, nebo při použití nekvalitních polystyrenů může dosáhnout až 20 mm. V případě pasivních a nízko-energetických domů s potřebou větší tloušťky tepelných izolací, je proto vhodné volit izolace z tužších materiálů (např. EPS 150, 200). Výrazně se tím dlouhodobé sedání podlahy redukuje. V tomto případě je výhodné použít kombinaci materiálů – část provést tužším nestlačitelným materiálem, část materiálem s vyšší tepelně izolační vlastností. Ideálně tak lze zkombinovat pěnobeton Poroflow, který zalije rozvody a připraví rovný podklad, s deskovými materiály EPS 100 nebo EPS 100 + EPS 150.
Tepelná izolace nemá a také neplní funkci akustické - kročejové izolace. Pro dosažení kročejového útlumu se používají speciální materiály, tzv. kročejové izolace. Ty mají vyšší „pružnost“ než tepelné izolace, proto je zásadní pokládat je jen v určité tloušťce. Navíc nadměrná tloušťka izolací zhoršuje akustické vlastnosti stropu (subwoofer efekt). Vrstva kročejové izolace musí být maximálně spojitá, tj. bez mezer a volných míst, jinak vznikají akustické mosty, které degradují akustický útlum celé plochy.
Tip:
Při použití kročejové izolace z minerální vlny se v místech dilatací lité podlahy doporučuje položit například dřevovláknité desky (HOBRA), čímž se zamezí „houpání“ potěru v těchto místech. Kraj desky akustické izolace tak bude vlastně opřený. Obdobné opatření je vhodné provádět i v místě styku se stěnou, kde bude zvýšené zatížení.
Okolo stěn a všech konstrukcí, včetně prostupů rozvodů, instalujeme obvodovou dilatační pásku. Tato páska zamezuje vnikání vibrací kročejového hluku do stěn a zároveň umožňuje tepelnou dilataci celé podlahy. Optimální tloušťka obvodové pásky je 5 mm, u podlah s podlahovým vytápěním pak minimálně min. 10 mm.
Kotvení okrajových pásek se provádí nejčastěji sponkováním, které je vhodné provést nad úrovní budoucího litého potěru. Není tak snížena akustická izolační schopnost v důsledku stlačení izolace sponkou, kterou je zároveň přenášena vibrace - kročejový hluk, do stěn a ostatních částí budovy.
4. Separační vrstva a utěsnění
Separační vrstvu nejčastěji tvoří stavební PE fólie. Tato fólie zajišťuje těsnost podlahy vůči protečení litých směsí a zároveň tvoří kluznou vrstvu pod realizovanými potěry. Zvýšením kluznosti podkladu je redukováno kroucení cementových potěrů, které vzniká při nerovnoměrnost smršťování na horním a spodním povrchu. Čím je proto tato vrstva rovnější a hladší, tím lépe. Separační folie není prováděna v případě použití systémových desek podlahového topení, v tomto případě nemá její použití opodstatnění.
5. Příprava dilatací
Dilatační spáry jsou klíčové z důvodu délkových změn způsobených smršťováním materiálu při vysychání nebo roztahováním při změnách teploty. Se snižující se tloušťkou cementových potěrů a nerovnoměrnosti jejich vysychání se zvyšuje riziko kroucení a vznik prasklin. Určitou prevencí je provádění dilatací – rozdělení vznikajícího napětí do menších celků pomocí smršťovacích spár. V tomto případě naříznutím potěru do cca 1/3 jeho tloušťky. Nejedná se však o dilataci v pravém slova smyslu.
Dilatace se provádějí systémovými prvky (lištami) nebo vložením okrajové pásky k např. plastovému L profilu. Tyto prvky umožňují teplotní dilataci – roztahování potěru vlivem podlahového topení, nebo při oslunění. Anhydritové potěry je nutné dilatovat pouze tímto způsobem, neboť při vysychání nedochází ke smrštění a pouhé naříznutí neumožní teplotní roztažnost.
Smršťovací spáry nejsou dilatační!
Příčina kroucení a praskání potěru spočívá v jeho nerovnoměrném smršťování. Ne vždy musí dojít při smršťování ke vzniku prasklin (překročení meze pevnosti), ale „pouze“ se zvednou rohy, dojde ke kroucení. Tvorbou smršťovacích spár, tj. nařezáním, jednotlivých polí na menší části (ideálně 5 x 5 m) se rozloží vznikající tahové napětí v potěru. Jedná se vlastně o řízené vytvoření prasklin. Smršťovací spáry se provádějí pouze u cementových potěrů, a to proříznutím (oslabením) do cca 1/3 tloušťky, kde tak dojde ke vzniku praskliny. Smršťovací spáry je oproti dilatačním následně možné opět pevně „sešít“ pomocí epoxidu a ocelových sponek, a vytvořit tak bezespárou plochu.
Příprava podkladu úzce souvisí se spolehlivostí celé podlahy. Nevhodná příprava podkladu je nejčastějším zdrojem poruch vznikajících u podlahových konstrukcí. Opravy podlah bohužel nelze provádět tak snadno, jako třeba u omítek, nebo fasády. Opravy podlahových konstrukcí jsou navíc značně nákladné, případně i neopravitelné.
ČASTÝ DOTAZ: Realizovat podlahy před, anebo až po provedení omítek?
Podlahy je vhodnější provádět až po dokončení omítek. Snadněji se totiž instalují obvodové dilatace. Navíc se omezí pohyb po podlahových vrstvách, a tudíž i zátěž a znečištění, které s sebou nese realizace omítek. Kromě toho nedochází k dalšímu „přinášení“ vlhkosti do prostoru, což by zpomalilo vysychání potěrů. V případě, že se podlaha realizuje dříve než omítky, může být následné napojení omítek na podlahu zdrojem přenosu kročejového hluku z podlahy do stěn, zejména při zohlednění přirozeného kroucení cementových potěrů, nebo např. umístěním těžší skříně a na opačném konci místnosti zvednutím podlahy a těsnějšímu přitlačení k omítce.
Ing. Daniel Šmíd, specialista na podlahy CEMEX
